Členy 4: Kdy používat určitý člen a kdy neurčitý

30/06/2021
Autor: Filip Slunský
15 min čtení

Proč se členy tak často bojujeme?

Pojďme se podívat na používání členů v angličtině trošku globálněji a koncepčněji. Na co vlastně členy jsou? Co se stane, když je nepoužijeme?

Většinou se členy učí jako samostatná kapitola a díky tomu máme pocit, že jsou jazyky, které členy používají (angličtina, němčina, španělština, italština atd.) a jazyky, ve kterých tento koncept není (čeština, slovenština, ruština apod.), přičemž ty, co mají členy, jsou složitější a členy jsou něčím zbytečným, co je tak nějak “navíc” a nepřináší užitek. Z velké části je to způsobeno dvěma faktory:

  1. členy se prakticky vždy berou odděleně od zájmen
  2. jsou vysvětlovány nepříliš funkčními a často si vzájemně odporujícími poučkami

Mýty o členech

Neurčitý člen používáme:

  • při první zmínce o něčem
  • pokud máme na mysli něco nekonkrétního, kdy tzv. “nevím který”
  • používají se u povolání

Určitý člen používáme:

  • při druhé zmínce o něčem
  • pokud máme na mysli něco konkrétního

Co když ale zmiňujeme poprvé (neurčitý) něco konkrétního (určitý)? Co když mluvím podruhé (určitý) o povolání (neurčitý)? Kdyby tato pravidla platila, nemohli bychom nikdy říct například tyto věty:

What is the difference between these two cars? – Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma auty?
(na “rozdíl” se ptám poprvé, přitom používám určitý člen)

You told me you worked as a secretary. – Řeklas mi, že pracuješ jako sekretářka.
(z kontextu plyne, že už jsme o povolání sekretářky mluvili, přesto používáme neurčitý člen)

Your father was an honest man and my father was also an honest man. – Tvůj otec byl čestný muž a můj otec byl také čestný muž.
(první i druhá zmínka o “čestném muži” je s neurčitým členem)

Podobných vět, na které zmíněná pravidla tak nějak nefungují, najdeme spoustu, nejsou výjimkou, jsou spíš pravidlem. Pokud chcete členy pochopit doopravdy, pokračujte ve čtení ještě kousek dál.

Jak je to doopravdy

Abychom lépe pochopili koncept členů, nemůžeme je brát jako izolovanou kapitolu, ale je potřeba se na ně dívat v kontextu slov, která je dokáží nahradit, a to jsou:

  1. přivlastňovací zájmena
    (my, your, his, her, its, our, their) nebo přivlastňovací pád (mother’s, brother’s apod.)

     

  2. ukazovací zájmena
    (this, that, these, those)
  3. neurčitá zájmena
    (some, any, every, no, each apod.)

Všimněte si, že uvedená slova nevylučují jen přítomnost členu, ale vylučují se navzájem. Můžeme říct “my dog” nebo “this dog“, ale určitě nemůžeme říct “my this dog”. Členy totiž tvoří jakousi čtvrtou skupinu těchto slov, která vyjadřují, v jakém smyslu používáme v dané větě podstatné jméno.

Pokud řeknu větu “Praha je větší než Brno.“, je jasné, že mluvím o městě Praze a o městě Brně a nelze tuto větu pochopit jinak. Dokonce můžeme jednoznačně říci, že je pravdivá. V angličtině “Prague is bigger than Brno.” nepoužíváme ani před jedním slovem člen – nepotřebujeme ho, protože Brno je jen jedno a Praha také.

Pokud ale řeknu větu “Pes je černý.“, nemohu už říct jednoznačně, jestli je to pravda nebo ne. Jsou totiž psi, u kterých to platí a u kterých ne. Ani v angličtině by taková věta “Dog is black.” nedávala moc smysl. Aby taková věta začala smysl dávat, je potřeba onoho psa lépe vymezit, upřesnit – třeba vlastnickým právem:

My dog is black. – Můj pes je černý.

Nebo na zmíněného psa ukážu:

That dog is black. – Tamten pes je černý.

Nebo ho vymezím “kvantifikuji”:

Every dog barks. – Každý pes štěká. (100 % psů ze všech psů na světě)
No dog is pink. – Žádný pes není růžový. (0 % psů ze všech psů na světě)

Nebo ho vymezím členem:

The dog is barking. – Ten pes štěká. (odkazuji ke konkrétnímu psovi, třeba sousedovu)
A dog is barking. – Štěká pes. (slyším štěkání alespoň jednoho psa)

A to je vlastnost většiny podstatných jmen – jsou to obecné názvy pro větší či menší skupiny prvků, které mají něco společného (psi, kočky, lidé apod.). A pokud je nevymezíme některým z uvedených výrazů, není příliš jasné, v jakém smyslu o nich mluvíme ve vztahu k ostatním členům dané skupiny. U zmíněného psa musím vždy říct, jestli mluvím “alespoň o jednom” (a dog), “nějakém konkrétním” (the dog, that dog, your dog…), “některých, ale ne všech” (some dogs) apod..

Určitý člen

Určitý člen “the” je významově velmi podobný ukazovacím zájmenům, akorát mu chybí rozlišení vzdálenosti, kterou určují ukazovací zájmena. Je to v podstatě to, co zbyde z ukazovacích zájmen (this, that), když z nich odebereme prvek vzdálenosti – the.

Používáme ho, pokud máme na mysli “toho konkrétního člena skupiny“, neukazujeme na něj, ale odkazujeme k jeho konkrétnosti nebo univerzálnosti.

I will tell you the truth. – Řeknu ti pravdu.
(pravdu máme na mysli tu jedinou univerzální)

What is the difference between you and me? – Jaký je rozdíl mezi tebou a mnou?
(ptám se na hlavní rozdíl, nehraju hru “najdi alespoň jeden rozdíl”)

The Moon was so bright that night. – Měsíc byl té noci tak jasný.
(je spousta měsíců, které obíhají kolem spousty planet, ale tady mluvíme o tom s velký M, který obíhá kolem Země)

He is the doctor who fixed my knee. – On je ten lékař, který mi dal dohromady koleno.

I have the key? – Mám klíč.
(mám na mysli ten klíč, který je ke konkrétnímu zámku, kdybych řekl “I have a key.“, může se jednat o kterýkoli klíč)

Neurčitý člen

Neučitý člen používáme v podstatě vždy, když nemáme důvod použít kterékoli jiné slovo, které by podstatné jméno lépe vymezilo. Dáváme ho před podstatné jméno vždy, když nemáme důvod dát tam cokoli jiného. A samozřejmě ho nemůžeme použít, když je podstatné jméno nepočitatelné, nebo v množném čísle nebo s velkým písmenem na začátku.

I have a problem. – Mám problém.
(alespoň jeden problém, neodkazuji na nějaký již známý druh problému)

We bought a cat. – Koupili jsme si kočku.
(nemám důvod použít cokoli jiného, tak používám neurčitý člen)

She is a lawyer. – Je právnička.
(nemám důvod použít cokoli jiného, tak používám neurčitý člen)

Do you have a question? – Máš (alespoň jednu) otázku?

V jazycích, které nemají členy (chybí jim sice členy, ale mají přivlastňovací, ukazovací i neurčitá zájmena), je přece jen téměř stejný koncept, jen například v češtině to většinou bereme tak, že pokud před podstatným jménem nic není, myslíme to většinou jako neurčitý člen.

Shrnutí

Nepotřebujeme zvláštní důvod člen použít, naopak potřebujeme důvod člen nepoužít. Důvody nepoužít člen jsou dva – je nahrazen jiným slovem nebo dané podstatné jméno člen nemůže mít.

Určitý člen používám jako odkaz na něco konkrétního, univerzálního, známého. Neurčitý člen používáme v ostatních případech, kdy není důvod ho nepoužít a není důvod místo něj použít určitý člen.

Ověřte si, že tomu rozumíte

V rychlém kvízu, který vám ukáže výsledek včetně vysvětlení.
Vyberte správné odpovědi z 5 otázek:

1. It was such ___ interesting book.

2. Germany is ___ member state of ___ European Union.

3. Please, tell me ___ truth.

4. He is ___ doctor who fixed my knee.

5. What is ___ problem? How can I help you?

Detail testu: zobrazit vysvětlení

Postup výuky krok za krokem

Díky těmto krokům se výrazně zlepšíte v angličtině. Dosáhnete výsledků, které vás nadchnou.

Webinář

poznáte kvalitu výuky ještě před kurzem

Hlavní kurz

co byste se jinde učili roky, zde se naučíte za 3 měsíce

Konverzace

zlepšíte se v konverzaci a prohloubíte své znalosti

WEBINÁŘ

poznáte kvalitu výuky ještě před kurzem

HLAVNÍ KURZ

co byste se jinde učili roky, zde se naučíte za 3 měsíce

KONVERZACE

zlepšíte se v konverzaci a prohloubíte své znalosti

Autor: Filip Slunský
Jazyky, matematika, logika jsou mojí celoživotní vášní. Fascinuje mne, jaké souvislosti a pravidla se v jazycích nacházejí. V 15 letech jsem si udělal státnice z angličtiny a od 20 učím učitele jak učit francouzštinu a angličtinu. Mám radost, když převádím znalosti do praxe.
Filip Slunský

Mohlo by vás zajímat

Anglicky za 3 měsíce
Košík
  • Košík je prázdný.