Jak na časovou souslednost

Časová souslednost – co o ní (ne) víme

Pokud jste měli angličtinu ve škole nebo jste chodili do některé jazykové školy, pravděpodobně jste narazili na časovou souslednost. Možná tuto kapitolu znáte pod jiným označením, jako nepřímá řeč. I tak se někdy časová souslednost označuje. Časová souslednost je jeden z důvodů, proč se říká, že angličtina je složitá. Obvykle má velká část lidí kolem sebe aspoň jednoho člověka, který přesvědčivě říká něco na způsob, že “i když žil dva roky v USA, tak nikdy nikoho neslyšel časovou souslednost používat”. To ale není úplně pravda. Stává se, že jen málo lektorů angličtiny skutečně chápe, k čemu je časová souslednost využívaná a ještě méně lektorů ji umí vysvětlit tak dobře, aby to dávalo smysl. A pokud nám něco nedává smysl, naše vnímavost vůči tomu značně klesá. To je typické i pro časovou souslednost. Proto ji řada z nás má tendenci přehlížet, nikdy neslyšet a myslet si, že se nepoužívá. Ale je to tak správně? Bohužel není.

Pokud stále nevěříte, že se doopravdy používá, uvedeme hned několik hlášek z filmů, kde se časová souslednost vyskytuje. A věřte nám, že nebylo nutné hledat dlouho🙂

I didn’t know you could dance. – Nevěděl jsem, že umíš tančit. (Friends, 1994)
I told you I would find you. – Říkal jsem ti, že tě najdu. (Taken, 2008)

Jak je vidět, časová souslednost se používá velmi běžně. Jestli chcete časovou souslednost pochopit, a také zjistit, že není vůbec složitá a nudná a má svou logiku, rozhodně čtěte dál.

přítomný prostý → minulý prostý
I know it. → He said he knew it.
Vím to. → Řekl, že to ví.

přítomný průběhový → minulý průběhový
I am working. → He said he was working.
Pracuji. → Řekl, že pracuje.

budoucí prostý → přítomný kondicionál prostý
I will go there. → He said he would go there.
Půjdu tam. → Řekl, že tam půjde.

budoucí průběhový → přítomný kondicionál průběhový
I will be staying at home. → He said he would be staying at home.
Zůstanu doma. → Řekl, že zůstane doma.

předpřítomný prostý → předminulý prostý
I have never seen it. → He said he had never seen it.
Nikdy jsem to neviděl. → Řekl, že to nikdy neviděl.

předpřítomný průběhový → předminulý průběhový
I have been waiting for 5 minutes. → He said he had been waiting for 5 minutes.
Čekám už 5 minut. → Řekl, že čeká už 5 minut.

can → could
I can speak English. → He said he could speak English.
Umím mluvit anglciky. → Řekl, že umí mluvit anglicky.

… a mnoho dalších řádků. Jenomže celou si ji zapamatovat je zdlouhavé a nudné. A i když si ji zapamatujeme, nejsme většinou schopní si v rychlosti uvědomit, ve kterém řádku tabulky se pohybujeme.

Aby tohle všechno začalo dávat smysl, musíme se na časovou souslednost podívat z úplně jiného konce.

Když tedy řekneme například větu “I believe that you are right.” (Domívám se, že máš pravdu.), je z uvedeného jasné, že obě věty popisují přítomnost (“believe” i “are” jsou prvními tvary slovesa). Takže vlastně říkám, že se “teď domnívám“, že “máš teď pravdu“.

Když ale řekneme “I believed that you were right.” (Domníval jsem se, že máš pravdu.), musíme si uvědomit, že obě věty popsiují minulost, protože “včera jsem se domníval“, že “včera máš pravdu“, anglicky doslova říkáme, “že jsi měl pravdu“.

Bylo při přece nesmyslné tvrdit, že “jsem se domníval včera“, že “dnes máš pravdu“. Angličtina jednoduše z pravidla, že pokud mluvíme o minulosti, musíme používat druhé tvary slovesa, prakticky nikdy neustupuje a je úplně jedno, jestli čas byl “původně” budoucí, předpřítomný, prostý nebo průběhový, jestli bylo ve větě modální nebo jiné sloveso, jestli byla věta kladná nebo záporná. Pokud mluvíme o minulosti, první sloveso ve větě musí být ve druhém tvaru.

I promise I will go there. → I promised I would go there. 
Slibuju, že tam půjdu. → Slíbil jsem, že tam půjdu.

I swear I can swim. → I swore I could swim.
Přísahám, že umím plavat. → Přísahal jsem, že umím plavat.

I am telling you I have been waiting for all eternity. → I was telling you I had been waiting for all eternity.
Říkám ti, že už čekám celou věčnost. → Říkal jsem ti, že už čekám celou věčnost.

Jednoduše řečeno – pokud začínám v první větě druhým tvarem slovesa a druhá věta na ni navazuje, musí být i v ní první sloveso ve druhém tvaru a je úplně jedno, jak zní věta v češtině.

Použití časové souslednosti

Někdo by teď mohl namítnout, že se dá přece nepřímé řeči vyhnout a nemusíme ji používat aktivně a asi by měl i pravdu, i když by to podle nás byla trochu škoda, protože se vcelku hodně používá, ale i tak se jí úplně nezbavíme, stejná pravidla totiž platí i ve větách, které nezačínají slovy “he said, she asked” apod..

She didn’t know somebody was at home. – Nevěděla, že je někdo doma.

Nobody found out what had happened there. – Nikdo nezjistil, co se tam stalo.

Everybody thought he was guilty. – Všichni si mysleli, že je vinen.